nebyl zadán popis

Homosexualita v Tradici (2)

22. 9. 2010 15:14
Rubrika: Nezařazené

Sv. Tomáš Akvinský

Na sv. Tomáše Akvinského jsem si nechal samostatný článek, protože pochopení jeho vývodů považuji pro pochopení katolického postoje k homosexualitě za klíčové.

Přístup sv. Tomáše je pečlivý a naprosto věcný, rozumový. Homosexualitou se zabývá ve své Summa Theologiae (1266 - 1273) na několika místech. Východiskem je pojem přirozenosti. Přirozené je člověku to, co je podle rozumu, a to, co odpovídá zachování těla (např. jídlo, spánek) a zachování rodu (užívání pohlavnosti). (I-II, q. 31, a. 7.) (I-II q. 94 a. 3) Concubitus masculorum je explicitně zmíněn jako nepřirozený, jako vitium contra naturam (neřest proti přírodě).
Někdy to, co je proti přirozenosti druhu, se jedinci v důsledku nějakého porušení (těla, duše) případkově (per accidens) stává přirozeným (e.g. někteří delectantur in coitu masculorum). (I-II q. 31 a. 7)
Užívání pohlavních skutků nikoli podle rozumu je neřestí nečistoty (luxuria, lust, chtíč) (II-II, q. 153, a. 3).
Pohlavní skutky mají zachovávat přirozený řád pohlavního úkonu. Přirozený řád pohlavního úkonu (ordo naturalis venerei actus) je zachování lidského rodu - plození potomstva.
Pohlavní skutky odporující tomuto řádu (contrary to the natural order of the venereal act as becoming to the human race, repugnat ipsi ordini naturali venerei actus qui convenit humanae speciei), jsou proti přírodě (contra naturam, against nature). Jsou to tyto: 1) poluce kvůli pohlavnímu potěšení bez soulože (masturbace), 2) soulož s bytostí nikoli téhož druhu (zoofilie), 3) soulož s nenáležitým pohlavím (concubitus ad non debitum sexum), ať už muže s mužem nebo ženy se ženou, (sodomská neřest), 4) nezachování přirozeného způsob souložení. (II-II q. 154 a. 11 co.)
Tato různá porušení ordo naturalis venerei actus, ať už z definice nebo implicitně, zahrnují všechny formy mužských i ženských homosexuálních praktik.
Z různých peccata contra naturam je nejzávažnější bestialita (zoofilie), pak následuje sodomie, poté nezachování debitus modus concumbendi a nakonec masturbace jako nejméně závažná. Ale tyto všechny jsou těžkým hříchem, závažnějším než ostatní hříchy nečistoty, např. smilstvo (II-II q. 154 a. 12).
Z výše řečeného vyplývá, že homosexuální skutky jsou nedovolené, protože
- jsou ze žádostivosti
- nevedou k zachování rodu
- jsou porušením řádu. Řád přírody pochází od samého Boha, jeho porušení je vždy urážkou Stvořitele, bez ohledu na to, zda je zároveň spáchán přestupek proti bližnímu, nicméně jsou přestoupením božského zákona, kterým se řídí lidská sexualita (II-II q. 154 a. 12), a proto všechny jsou těžkým hříchem (ibid.).
Nedovolené je i směřování k nim (polibky, mazlení), protože souhlas s potěšením ze smyslného aktu je neméně hříšný než akt sám (II-II q. 154 a. 4).

Na začátku stojí obecně přijímaná premisa, že primární účel sexuality je prokreace, takže legitimní jsou jen ty pohlavní skutky, které nevylučují možnost (ačkoli nemusí vždy vyjádřit záměr) plození (btw odtud vychází i církevní učení o nepřípustnosti antikoncepce). Z toho vyplývá, že všechny homosexuální praktiky jsou ex hypothesi nepřirozené, nečisté (chlípné) a hříšné.

Ve světle této úvahy se snadno vypořádáme s typickými námitkami na obhajobu homosexuálních praktik:
Homosexualita je přirozená. - Ano, pro homosexuálního jedince je homosexualita zcela partikulárně chápáno přirozená. Nicméně z hlediska celku člověka, jeho přináležitosti k druhu a vůbec účelu sexuality je nepřirozená.
Nikdo nemůže mít nic proti homosexuálním skutkům mezi dospělými souhlasícími jedinci, když jsou vyjádřením lásky. – Homosexuální skutky nemohou být vyjádřením lásky. Láska znamená chtít dobro druhého, dobro spočívá v žití podle rozumu a v zachovávání Stvořitelova řádu. Homosexuální skutky jsou ze své podstaty porušením řádu.
Ne všechny homosexuální skutky jsou špatné. Pokud nebudou homosexuálové souložit, ať klidně spolu žijí, ať si dělají, co chtějí. – Dobrovolně se vystavovat pokušení je nedovolené, navíc souhlas s potěšením smrtelného hříchu je smrtelný hřích, a nejen souhlas se skutkem.

Relevantní úryvky v plném znění:

Musí se říci, že přirozeným se nazývá, co jest podle přirozenosti, jak se praví v II. Fysic. Přirozenost se však v člověku může bráti dvojmo. Jedním způsobem, pokud rozum a um jest nejvíce přirozeností člověka, poněvadž podle něho je člověk postaven do druhu. A podle toho se mohou přirozenými potěšeními lidí zváti, která jsou v tom, co přísluší člověku podle rozumu; jako těšiti se z nazírání pravdy a v úkonech ctností jest člověku přirozené. - Jiným způsobem se může bráti přirozenost v člověku, pokud se odděluje od rozumu, to totiž, co jest společné člověku a jiným, především co neposlouchá rozumu. A podle toho ta, která patří k zachování těla, buď v jedinci, jako pokrm, nápoj, lůžko a taková, nebo v druhu, jako užívání pohlavních (skutků), nazývají se u člověka těšícími přirozeně.
Při obojích pak potěšeních se stává, že některá jsou nepřirozená, jednoduše řečeno, ale sourodá z části. Přihází se totiž v některém jedinci porušení nějakého z přirozených prvků druhu; a tak to, co jest proti přirozenosti druhu, stane se případkově přirozeným tomuto jedinci; jako této oteplené vodě jest přirozené, že otepluje. Tak tedy se přihází, že to, co jest proti přirozenosti člověka, bud co do rozumu nebo co do zachování těla, stává se tomuto člověku přirozeným pro nějakou poruchu přirozenosti, v něm jsoucí. A tato porucha může býti buď se strany těla, ať z choroby, jako horečnatým sladká se zdají hořkými a obráceně; ať pro špatnou soustavu, jako se někteří těší z pojídání země, neb uhlí neb nějakých takových; nebo též se strany duše, jako pro návyk někteří se těší z pojídání lidí, nebo v páření se zvířaty, či s mužskými, nebo jinými takovými, která nejsou podle přirozenosti lidské (zvýrazněno mnou). (I-II, q. 31, a. 7.)

K přirozenému zákonu patří všechno to, k čemu je člověk nakloněn podle své přirozenosti. Pročež, ježto rozumová duše jest vlastním tvarem člověka, je v každém člověku přirozená náklonnost k tomu, aby jednal podle rozumu; a to jest jednati podle ctnosti. Každému totiž to káže přirozeně vlastní rozum, aby jednal ctnostně. (I-II q. 94 a. 3)

Přirozeností lidskou se může zváti buď to, co jest vlastní člověku; a podle toho všechny hříchy, pokud jsou proti rozumu, jsou také proti přirozenosti, jak je patrné z Damašského. Nebo ta (přirozenost), která jest společná člověku i jiným živočichům; a podle toho některé zvláštní hříchy slují proti přirozenosti, jako proti spojení muže a ženy, které je přirozené všem živočichům, jest soulož mužů, a to se zvláště nazývá neřestí proti přirozenosti (concubitus masculorum, quod specialiter dicitur vitium contra naturam). (I-II q. 94 a. 3 ad 2)

Řád rozumu pak jest, že vše zařizuje vhodně ke svému cíli. A proto není hříchem, jestliže skrze rozum užívá člověk nějakých věcí k cíli, k němuž jsou, způsobem a řádem vhodným, když onen cíl je nějaké skutečné dobro. Jako pak je skutečné dobro, aby se zachovala přirozenost jednoho jedince, tak také je nějaké vynikající dobro, aby se zachovala přirozenost lidského druhu. Jako však k zachování života jednoho člověka je zařízeno užívání pokrmů, tak také k zachování celého lidského pokolení užívání pohlavních. Proto praví Augustin, v XVI. O dobru manžel.: "Co je pokrm pro zachování člověka, to je soulož pro zachování rodu. A proto, jako užívání pokrmů může býti bez hříchu, je-li náležitým způsobem a řádem, pokud přísluší zdraví těla, tak také užívání pohlavních může býti bez jakéhokoli hříchu, je-li náležitým způsobem a řádem, pokud je vhodné k cíli plození lidí. (II-II q. 153 a. 2 co.)

Musí se říci, že čím je něco nutnější, tím více musí se ohledně toho zachovávati řád rozumu. Pročež v důsledku je neřestnější, pomine-li se řád rozumu. Užívání pohlavních (úkonů) však, jak bylo řečeno, je velmi nutné k obecnému dobru, jímž je zachování lidského pokolení. A proto ohledně toho nejvíce se musí dbáti řádu rozumu, a v důsledku, co je při tom jinak, než je řád rozumu, je neřestné. To však náleží k pojmu nečistoty, že přestupuje řád a způsob rozumu ohledně pohlavních (úkonů). A proto bez pochybnosti nečistota je hřích. (II-II, q. 153, a. 3 co)

Musí se říci, že, jak bylo řečeno, hřích nečistoty spočívá v tom, že někdo užívá pohlavního potěšení nikoli podle správného rozumu. To pak se přihází dvojmo: jedním způsobem podle látky, v níž hledá takové potěšení; jiným způsobem, pokud při náležité látce se nezachovávají jiné náležité podmínky. A poněvadž okolnost jako taková nedává mravnímu skutku druh, nýbrž jeho druh se bere z předmětu, jenž je látkou skutku, proto bylo třeba druhy nečistoty označiti se strany látky či předmětu.
Tak pak může býti neshodná se správným rozumem dvojmo. (1) Jedním způsobem, protože odporuje cíli pohlavního úkonu, a tak, pokud se zabraňuje plození potomstva, je neřest proti přírodě, která je v každém pohlavním úkonu, z něhož nemůže následovati plod. Pokud však se brání náležité výchově a výuce potomstva narozeného, je jednoduché smilstvo, které je svobodného se svobodnou. (2)Jiným způsobem látka, v níž se vykonává pohlavní úkon, může býti neshodná se správným rozumem z poměru k jiným lidem. A to dvojmo. (a) Nejprve totiž se strany samé ženy, s níž se někdo smísí, protože se jí nezachovává náležitá úcta, a tak je krvesmilstvo, které spočívá ve zneužívání žen, spojených pokrevenstvím nebo příbuzenstvím. (b) Za druhé, se strany toho, v jehož moci je žena; je-li v moci muže, je cizoložství; je-li pak v moci otce, je zprznění, není-li učiněno násilí; a únos, je-li učiněno. Rozlišují se pak tyto druhy spíše se strany ženy než muže, protože v pohlavním úkonu žena jest trpná a na způsob látky, kdežto muž na způsob činitele. Bylo však řečeno, že řečené druhy jsou označovány podle odlišnosti látky. (II-II, q. 154 a. 1)

Musí se říci, že něco se nazývá smrtelným hříchem dvojmo: jedním způsobem podle svého druhu. A tímto způsobem polibek, objetí nebo dotyk podle své povahy neznamenají smrtelný hřích; ta mohou se totiž díti bez náruživosti; buď dle zvyku vlasti, nebo z nějaké nutnosti nebo rozumné příčiny. - Jiným způsobem se říká něčemu smrtelný hřích z jeho příčiny; jako ten, kdo dává almužnu, aby někoho uvedl do bludu, hřeší smrtelně pro porušený úmysl. Bylo pak shora řečeno, že souhlas s potěšením smrtelného hříchu je smrtelný hřích, a nejen souhlas se skutkem. A proto, ježto smilstvo je smrtelný hřích, a mnohem více jiné druhy nečistoty, je důsledek, že souhlas s potěšením takového hříchu je smrtelný hřích, a nejen souhlas se skutkem. A proto, když polibky a objetí dějí se pro takovéto potěšení, je důsledek, že jsou smrtelné hříchy; a pouze tak slují náruživá. Pročež tato jsou smrtelné hříchy, pokud jsou náruživá. (II-II q. 154 a. 4)

Musí se říci, že, jak bylo shora řečeno, tam je určitý druh nečistoty, kde se vyskytne zvláštní ráz znetvoření, které činí pohlavní úkon neslušným. To pak může býti dvojmo: a to, jedním způsobem, protože odporuje správnému rozumu, což je společné v každé neřesti nečistoty. Jiným způsobem, poněvadž také nad to odporuje samému přírodnímu řádu pohlavního úkonu (ordo naturalis venerei actus), příslušného lidskému druhu, a to se nazývá neřest proti přírodě(vitium contra naturam).
To pak se může přiházeti několika způsoby. A to jedním způsobem, jestliže bez jakékoli soulože k vůli pohlavnímu potěšení způsobí se poskvrnění, což náleží k hříchu nečistotnosti, kterou někteří nazývají změkčilost (masturbace). Jiným způsobem, děje-li se souloží s bytostí nikoli téhož druhu, což se nazývá zvířeckost (zoofilie). Třetím způsobem, děje-li se souloží s nenáležitým pohlavím (per concubitum ad non debitum sexum), totiž muže s mužem nebo ženy se ženou, jak praví Apoštol, Řím. 1., což sluje sodomská neřest. Čtvrtým způsobem, nezachová-li se přirozený způsob souložení, buď co do nenáležitého nástroje, nebo co do jiných obludných a zvířeckých způsobů souložení (vysvětlivky doplněny mnou). (II-II q. 154 a. 11)

Musí se říci, že v každém rodu nejhorší je porušení původu, na kterém jiná závisí. Původy však rozumovými jsou ta, která jsou podle přírody. Neboť rozum předpokládaje ta, která jsou určena od přírody, stanoví jiná podle jejich vhodnosti. A to je patrné jak v badání, tak v jednání. A proto, jako v bádání je nejtěžší a nejhnusnější blud ohledně těch, jichž poznání je člověku přirozeně dáno, tak v jednání je nejtěžší a nejhanebnější jednati proti těm, která jsou určena od přírody. Poněvadž tedy v neřestech, které jsou proti přírodě, přestupuje člověk to, co je od přírody určeno pro užívání pohlavních, odtud je, že v této látce je tento hřích nejtěžší.
Po něm krvesmilstvo, které, jak bylo řečeno, je proti přirozené úctě, kterou jsme povinni osobám spojeným. Jinými pak druhy nečistoty se přestupuje pouze to, co je určeno podle správného rozumu, za předpokladu ovšem přírodních zásad. Více však odporuje rozumu, že někdo užívá pohlavních nejen proti tomu, co je vhodné rozenému potomstvu, nýbrž také s bezprávím druhému. A proto jednoduché smilstvo, které se páchá bez bezpráví druhé osobě, je nejmenší mezi druhy nečistoty. Větší pak bezpráví jest, zneužije-li někdo ženy podrobené moci druhého na pěstování plození než k pouhé ochraně. A proto cizoložství je těžší než zprznění, a obojí přitěžuje násilí. Pročež únos panny je těžší než zprznění, a únos manželky než cizoložství. A těm všem také přitěžuje svatokrádež, jak bylo shora řečeno.
K prvnímu se tedy musí říci, že, jako řád správného rozumu je od člověka, tak řád přírody jest od samého Boha. A proto v hříších proti přírodě, ve kterých se porušuje sám řád přírody, se děje bezpráví samému Bohu, pořadateli přírody. Proto praví Augustin, ve III. kn. Vyzn.: "Ohavnosti. které jsou proti přírodě, musejí býti vždy a všude odmítány a trestány. Takové byly Sodomských a kdyby je všichni národové činili, všem by patřil týž trest hříchu od zákona Božího, který neučinil lidi tak, aby sebe užívali oním způsobem. Poškozuje se totiž ono společenství, které máme míti s Bohem, když táž příroda, jíž on je původcem, se poskvrňuje zvrhlostí náruživosti."
K druhému se musí říci, že neřesti proti přírodě jsou také proti Bohu, jak bylo řečeno. A tím jsou těžší než hříchy svatokrádeže, čím řád, lidské přirozenosti daný, je dřívější a stálejší, než kterýkoli jiný řád přidaný.
K třetímu se musí říci, že každému jednotlivci je spojenější přirozenost druhu než kterýkoliv jiný jedinec. A proto hříchy, které jsou proti přirozenosti druhu, jsou těžší.
Ke čtvrtému se musí říci, že tíže ve hříchu se více bere ze zneužívání nějaké věci, než z opominutí náležitého užití. A proto mezi neřestmi, které jsou proti přírodě, nejnižší místo má hřích nečistotnosti, který spočívá v pouhém opominutí souložení s druhým. Nejtěžší je však hřích zvířeckosti, protože se nezachovává náležitý druh. Proto k onomu Gen. 37, 'Obžaloval bratry z nejhoršího zločinu', praví Glossa meziřádková, že směšovali se s dobytkem. Po něm pak je neřest sodomská, protože se tu nezachovává náležité pohlaví. Po něm pak je hřích z toho, že se nezachovává náležitý způsob souložení, více pak, není-li náležitý úd, než je-li nezřízenost v některých jiných, náležejících ke způsobu souložení. (II-II q. 154 a. 12)

 

Zobrazeno 1849×

Komentáře

Jarod

DFTT.

spitfire

Mezi akvinským a známkami žádný vztah není. Navíc nebyla řeč o známkách, ale o jejich sbírání...

co může být horší než akvinského dílo? -jeho čtenáři...

teolog Rudolf Bultmann je zajímavý autor...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio