nebyl zadán popis

Perverso aneb O trochu jiném utrpení

19. 11. 2010 15:17
Rubrika: Nezařazené

Trpím.
Hodně.
Mívám sklony myslet si, že víc, než průměrný vzorek populace.

Dlouho jsem se snažil své utrpení objektivizovat, porovnávat s ostatními druhy utrpení a dostat se do nějakých relací - vždyť o nic nejde, není to zas tak hrozné, bydlet mám kde, jíst mám co, materiálně zajištěný jsem, jsem (až na tamto) zdravý, díky Bohu průměrně inteligentní, nikdo mě nepronásleduje, netýrá, vztahy v rodině jakžtakž... Prostě všechny předpoklady pro spokojený život. Jenže takové sebeuklidňování nepomáhalo, své utrpení jsem pořád subjektivně vnímal velmi těžce.
Pak jsem četl Dějiny duše sv. Terezie z Lisieux. Ona tam pořád píše, jak to a to bylo pro ni zkouškou a velkým utrpením. A já jsem pořád nemohl pochopit, v čem to její utrpení spočívalo. Připadalo mi, že její utrpení bylo ničím ve srovnání s mým (nemluvím teď o velké temnotě ke konci jejího života, kdy jí byl odňat pocit Boží přítomnosti; to chápu).

Kdo ale změří utrpení skrupulosní čtrnáctileté klášterní chovanky 19. století, když s ohledem na nízký věk váhají s jejím přijetím na Karmel?

A kdo změří utrpení šestadvacetiletého homosexuálního katolíka 21. století, drceného z jedné strany postoji typu "(nejsi nemocný) žij naplno svůj život, jak chceš, s kým chceš", z druhé strany postoji typu "(jsi nemocný) prostě nesoulož", s kterýmižto postoji bytostně nesouhlasí, protože oba typy jsou ve své podstatě vyjádřením lhostejnosti?
Obzvláště křesťané si na problematice homosexuality rádi dokazují, jak jsou ti správní - buď moderní, soucitní a milosrdní, nebo tradiční, ortodoxní a pravdiví. V obou přístupech se ze zřetele ztrácí osobnost homosexuála a oba postoje tak jen slouží k honění vlastního ega, dotyční jen maskují (myslí si, že umně) svůj nezájem. Jenže jak projevit soucit a přitom nerozmělňovat nauku? Najit tu hranici je nesmírně důležité, obého je totiž zapotřebí - jak neředěné nauky (jen tehdy dává smysl), tak soucitu (ten pomáhá obtížnosti nauky snášet).

V posledních dnech utrpení dosáhlo jednoho ze svých vrcholů.

Jednou v týdnu chodím ze specifických důvodů na jednu konkrétní mši, nemohu tuto mši nahradit jinou. Jenže na stejnou mši chodí i jeden kluk. Muka. Ani v kostele nemám pokoj. Celou mší se musím soustředit na to, abych se na něho nedíval. Když polevím, hlava automaticky zajede tím směrem. Příště si sedám tak, abych na něho neviděl...
"Komu to mám říct? A mám se za to stydět?"

Každý pěkný kluk (a že jich je), kterého potkám na ulici/v tramvaji/v obchodě... je jako rána na solar, pecka mezi oči. Boží výsměch. Jednu dobu jsem to měl tak, že jsem měl radost z toho, že umím nalézt krásu i tam, kde běžní muži ne, dovedl jsem se prostě radovat z krásy Božího stvoření. Vydrželo mi to tak měsíc. Zvrácený, perverso, prostě zvrácený.

Jak tyto své touhy využít, sublimovat, přeměnit v něco dobrého? Zatím jsem na nic nepřišel. Zpovědník říkal - přijměte to, to jste přece vy, je to vaše podstata. Jenže já mám strach, aby toto přijetí nesklouzlo k zalíbení, souhlasu. Je to šílené - vzrušuje mě něco, co se mi zároveň příšerně hnusí. Já jsem si to nevybral, nijak jsem to v sobě nepěstoval, neužívám si to. Tenhle rozpor je psychicky i fyzicky velmi vyčerpávající.

Pohlavní síly podněcují v mladých lidech životní elán, probouzejí a rozvíjejí citový život, vedou k hledání životního partnera a k založení domova a rodiny (zpovědní zrcadlo v kancionálu).
Kéž by!!! Prý podněcují životní elán... Pche! Ubíjejí...

Kamrádka říkala - musíš se fyzicky vyčerpat, pak na to nebudeš mít ani pomyšlení. Já nevím, u vás to tak funguje? U mě teda ne. Možná tak den. Pak je tělo naopak vybuzeno a tak stimulováno, že chuť je ještě větší. Co spolehlivě zabírá, je stát se netečným, nezajímat se o svět okolo, dostat se do apatie. Jenže to samozřejmě není dobré, ani ze společenského, ani ze zdravotního hlediska.

Minulý týden mě úplně rozhodilo, když jsem se dozvěděl, že Tiziano Ferro se před měsícem v časopiseckém rozhovoru veřejně vyznal ze své homosexuality a publikoval knížku svých deníkových zápisků - velká bomba, sousto pro média na několik dnů. Vám to jméno nejspíš nic neřekne, ale pro mě je to téměř osudová postava - italský velmi populární a velmi úspěšný zpěvák, jeho hudba mě provázela pubertou i adolescencí, na jeho textech jsem se učil italštinu...

Nerozhodilo mě, že je homosexuální, vždycky jsem to tušil :-), rozhodilo mě, jak popisoval své pocity - jako by mluvil o mně. "Byly to strašné roky. Úplně jsem se izoloval, abych svou trýzeň ukryl." Problém vyrovnat se se sebou samým, deprese, samota uprostřed davů, existenciální krize, pochybnosti všeho druhu, sebenepřijetí; dva roky psychoterapií - "Jako by můj stav představoval zločin, roky jsem se držel sám za barikádami pokoušeje se pochopit, kde se ukrývá nepřítel, abych dospěl k závěru, že nepřítelem sobě jsem byl já sám a že jsem se zdráhal čelit životu... ...Teď chci začít žít tuto část svého já, přestat ji vnímat jako zrůdu, jako něco negativního, přímo zneschopňujícího, mrzačícího. (...) Nevadilo mi, že noviny o mně píšou, že jsem gay, ale rozčilovalo mě, že píšou, že mám milence. Toho jsem totiž strašně chtěl a neměl jsem ho. ...dieci anni e nemenno un amore... Hledám lásku, tu část života, která mi doposud chyběla. Chci se zamilovat. Do muže."

Jak žít se zrůdou v sobě?

A tak texty velkého autora (nejen) zamilovaných a romantických písniček rázem nabývají hrozivého významu: 
"Nesunno è solo..."
"Parlano, parlano, parlano e dicono che sanno pero mentotno..."
"...dubbi eterni sul diretto..."
"Vorrei ricordarsi tra i drammi più brutti / che il sole esiste per tutti."

A samozřejmě - koho to vlastně zajímá? Proč s něčím takovým (v případě známé osobnosti) lézt do médií, proč se k tomu přiznávat, proč dělat "coming-out"? Protože pro člověka samého je to nesnesitelné...

Nejde se zbavit toho pocitu, že to vlastně nikoho ani zajímat nemůže, nechce se o tom mluvit...
Rodiče - moc se v sobě hrabeš, zbytečně se sebou zabýváš, musíš se zavalit prací... nechcou na to ani myslet, protože by si musel přiznat, že neví co s tím.

Nedá se totiž na to zapomenout, přehlušit, nevěnovat se tomu, je to jak bolavá končetina - když jsou nohy zdravé, ani nevnímáš, že je máš, když tě bolí, tak prostě kulháš; snažíš se bolest nevnímat a stejně ostatní vidí, že kulháš...

Pane Bože, to je strašné, proč to dopouštíš? Kolik ještě mužů si tím bude muset projít? Pro kolik ještě bude jediným východiskem z této situace najít si chlapa?

Za ty všechny se chci obětovat. Přijmout své utrpení za ně a pro ně.

Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy. (2 Kor 1, 5)

Je to slzavé údolí, cesta utrpení, cesta Kříže, ale právě skrze Krista, s Kristem, v Kristu se ten kříž nést musí, jinak se to zvládnout nedá.

"Ó Ježíši, Alfo a Omego, Živote a Sílo každého času, vzpomeň si, že od hlavy až k nohám pohroužil ses pro nás do tůně utrpení. Pro šíři i délku svých ran, nauč nás, tonoucí příliš v hříších, plnit v celé šíři a s pravou láskou Tvá přikázání."

Pane Ježíši, tys už to přece všechno odtrpěl, pomoz.

Díky sv. Terezičce jsem pochopil, že žádná objektivita utrpení není. Nemá smysl porovnávat navzájem různá utrpení. Já bych nesnesl cizí utrpení a cizí by nesnesl to moje. A i subjektivně vnímané utrpení má svůj smysl a přináší plody, když se obětuje Pánu Ježíši a když se snáší s jeho pomocí a z lásky k němu.

O vos omnes qui transitis per viam, attendite et videte:
Si est dolor similis sicut dolor meus.
Attendite, universi populi, et videte dolorem meum.
Si est dolor similis sicut dolor meus.

(Lamentationes 1, 12)


http://assets.myflashfetish.com/swf/mp3/mixpod.swf?myid=70264882&path=2010/10/24

http://www.fileden.com/files/2009/4/15/2404808/Ovosomnes.mp3

Co mi pomáhá:

- svátostný život - pravidelná zpověď aspoň jednou měsíčně, sv. Přijímání, pravidelná modlitba ráno, večer
- pustit si hudbu
- říct to někomu; někomu komu se nebojím říkat všechno, úplně VŠECHNO - svá pokušení, touhy (i tělesné), zklamání, naděje, malé i velké prohry i výhry, kdo, proč, jak... Důvěrník ať je dané osobě nablízku, snaží se do ní vcítit, navodit ovzduší důvěry a pochopení, více naslouchat než mluvit, nenabízet "zaručené rady"... Když není momentálně vhodná osoba nablízku, tak jí to napsat emailem. Email je taky dobrý k tomu, že člověk se někdy může stydět vyslovit to z očí do očí, a písemná forma taky pomáhá lépe utřídit myšlenky.

- napsat to na blog :-)

- pomodlit se, třeba růženec, nejlépe bolestný
- adorace Nejsvětější Svátosti oltářní
- rozjímat o utrpení Páně, o utrpení vůbec - dobré texty mají Tomáš Kempenský, sv. Kateřina Sienská...

Katolická nauka je jako skládanka puzzle. Je potřeba především trpělivosti a brát do ruky pěkně dílek po dílku, některý mnohokrát, a zasadit ho na své místo. Je to námaha, ale jen tak vznikne celistvý obraz. Nelze dílkům ulamovat výstupky a dávat je tam, kam chceme my, ale tam kam patří. Každý dílek je jedinečný a má své unikátní místo a jen ve vztahu ke všem ostatním má svůj smysl.

Zobrazeno 3945×

Komentáře

Akallabeth

Mily Jarod, vdaka za Tvoje clanky na tomto blogu. Viem to vsetko pochopit, pretoze aj mna sa tato tema bytostne dotyka. To co pises, mi hovori z duse, plne sa s tym stotoznujem, takze "nelietas" v tom sam.. Ak by si si chcel pisat tak sa mi ozvi na moj mail emptywords@seznam.cz. Vdaka a mas moj obdiv.

Areopagita

I skutečnosti nedobrovolné jsou otázkou svobodné VOLBY? Jj, vyvinit ze všeho nejvyššího, takže za to buď může spodní (voda) nebo hříšníkova svobodná vůle :-D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio