Michelangelův sonet

je smutný, že tohle je nejsilnější báseň, co jsem četla za...dlouhou dobu; a ještě smutnější je, že na mě působí víc, než některej jeho výtvarnej projev.

Nejlepší je, že není jediný důkaz, že by spolu "něco měli" - kromě toho, že se vzájemně upřímně měli rádi... Ideál. Magari!

Gillette, kdyby ses koukla na Ve sluzbach papeze nebo aspon precetla Kamen a bolest, vedela bys, jak to s temi sonety je:)

stádo: jako proč? .-) (chci říct, že cokoli, co o něčem zjistím dodatečně, už přece nemůže vzít dojem, kterej to ve mě zanechalo.)

stádo: ah, teď mi došlo, jak jsi to myslel, i když možná nevíš, že jsem předtím myslela, žes to myslel jinak .-) takže na mě teď tlustej kámen a bolest čeká na posteli vedle bible a foucaulta, jestli tě to potěší .-))

No, teď zas nevím já, jak to myslíte vy. :-)
Nicméně Kámen a bolest mám už dlouho v plánu, doma jsme to někde měli, ale teď to nemůžu najít...

Ja tim nic zasadniho nemyslel, jen jsem chtel vzbudit publicitu u zminenych del,coz se podarilo!:) Proste jen ze Michelangelo je osobnost, ze ktere je uplne jedno, jestli tryska sonet, socha nebo obraz:)

štěpáne, ty víš, že ho nemám ráda, viď ,-) mezi mnou a michelangelem stojí velká zeď podivný nepřístupnosti. ale ráda takový věci překonávám. .-)
mimochodem, nebyli jste někdo na jeho kresbách v albertině?

Jo, byl.

a jakej jsi z toho měl dojem? .-) (mě ta výstava totiž moc nesedla, tak by mě zajímalo, jak to viděli ostatní lidi.)

Popravdě? Zklamaný.
Výstava mi připadala natolik subtilní, že jsem ji neuměl vychutnat. Nejsem žádný znalec, abych si všiml změny techniky v průběhu Michelangelova života, abych docenil odlišnosti mezi kresbami rudkou či uhlem, abych postřehl rozdíly mezi skicou/studií a její realizací na fresce...
Hodnotné pro mě bylo akorát vědomí, že to skutečně dělal ON... :-)

Doje z celé výstavy mi zachránil citát na konci:
O Signor, nell'ore stremme
stendi ver' me le tue pietose braccia,
tomm' a me stesso, e famm'un che ti piaccia...

Přibl.: Hospodine, v mou poslední hodinku,
napřáhni ke mně svou milosrdnou náruč,
odejmi mě mně samému, a učiň mě takovým, abych se ti zalíbil.

to mě mrzí, určitě ses na to musel děsně těšit, když jsi tam jel.
ačkoli já z toho taky nic neměla .-) když jsme tam jeli, měli rakušané volno, takže celá vídeň neměla nic lepšího na práci než jít na michelangela - všichni tam vzdychali, ách, michelangelo, no áno, to je on, člověk se k němu dral skrz davy .-) ten pocit mám snad od malička - že je zakrytej davy, přes který vůbec nevidím pravýho člověka.
taky ten trend zvětšování a zvětšování, širokej záběr a milion současníků a kdejaký info na obrazovce...jakkoli je kontext důležitej...mi přijde trošku přehnanej a na přítěž skutečnýmu pochopení .-)

No, já do Vídně tehdy nejel jen kvůli Michelangeovi, takže v poho. :-)

Asi jsem mimo, ale ona ta báseň není modlitba? :-) ;-)

Ne, myslím, že ne.

Hm. To je škoda. Protože kdyby byla, byl by M. hoden obdivu i dle mých měřítek...

Pokud je to "jen" romantická báseň, není co obdivovat... (protože to, o čem se v ní píše, je postoj, který náleží pouze Bohu) ;-)

(mimochodem, kámen a bolest je smrtelně romantická kniha a taky pěkně skvělá. zatím jsem teda asi v půlce... je to jedna báseň doslova.)

člověk může chválit Boha i nepřímo, ne? .-)

Upřímně bych všem kritikům rád podotkl, že pokud fenomén dedikace v literatuře chápu dobře, pak to, že píšete sonet někomu, ještě nutně neznamená, že ji píšete o něm (a žánr sonetů je v tomto velice ošemetný a lze předpokládat, že právě tato dvojznačnost prospěla jeho popularitě).